Na jihozápadním okraji Českomoravské vrchoviny, severovýchodně od města Chýnova na okraji přírodního parku Polánka za kopcem zvaným Pacova hora leží Dolní a Horní Hořice. Pýchou tohoto kraje je známá Chýnovská jeskyně.Byť leží na katastru Hořic , jméno nesou po více známém Chýnově.V roce objevení se jmenovali Chejnovské, o pár let se jí říkalo Malovaná, krátce i Hořická. Byla objevena roku 1863 při práci v lomu, kdy jednomu z lamačů spadlo do pukliny ve skále kladivo. Po úpravách roku 1868 se stala první turisticky zpřístupněnou jeskyní na území České republiky.
První zmínka o vsi Dolní Hořice pochází z roku 1403. první známý muž, který se psal z Hořic byl jistý Mikuláš, předek českého rodu Hořických z Hořic, který tu postavil panské sídlo. Tvrz kdysi stávala v místech, kde se dodnes říká „Na hrádku“ , na mírném vršku naproti hostinci. Z toho prý vedla dřevěná pavlač, která obě budovy spojovala.Pozdější tvrz byla postavena v hospodářském dvoře a do dnešních dnů se z ní dochovala část klenutého přízemí.V odhadu z roku 1721 se uvádí jako patrové kamenné stavení , z části používané jako sýpka a po roce 1945 sloužila výhradně k hospodářským účelům..O sedm let starší popis ji uvádí jako patrové stavení pokryté šindelem, s kaplí ,dvěma pokoji a kabinetem.Rod Hořičtí z Hořice zanikl v 16. století. Tento rod měl v erbu rozpůlený štít, v jehož pravé polovině bylo „polotrojčaří“- tři šikmé pruhy, v klenotu pak orlí křídlo, rovněž kolmo dělené, s pruhy v jeho levé polovině. Další zprávy se objevují až v polovině 16. století, kdy po smrti Petra Smrčky z Mnichu 1558 zdědil je syn Jan starší jeho synové Petr Mikuláš Jiřík a Adam .Ti prodali Hořice v roce 1589 staršímu Oldřichu Smrčkovi je tvrz zmiňována jako obnovená a připojena k jeho radenínskému panství. Za českého stavovského povstání v letech 1618- 1620 se Jiří Smrčka postavil proti králi Ferdinandovi II. a za trest jeho hořický statek propadl královskému panství. Po jeho smrti se Hořice dostaly ho rukou Václava Smrčky a ten je prodal Johance Kateřině Paradiesové, rozené z Tamberka ,která je spojila se statkem Černovickým.Po ní Hořice držel její bratr Vilém z Tamberka a pak jeho syn Maxmilián a toho syn Václav Vilém po něm dědila Marie Eleonora Ranata de Lasaga prodala Hořice Kryštofu Karlu Voračickému z Paběnic. Roku 1727 zboží získala koupí od jeho syna Kryštofa Norberta, Eleonora z Caretto- Millesimo, od které je roku 1747 odkoupil Josef ze Schwarzemberga a připojil je k Chýnovu u kterého pak zůstalo dalších 200 let. Horní Hořice ves u Dolních Hořic k nímž příslušel kmecí dvůr a roku 1589 celá ves sdědil je po otci Bohuslav Smrčka ze Mnichu a 1595 prodal je Jiříkovi z Mnichu.Později sdílela obec stejné osudy s Dolní Hořicí.
V dnešních Dolních Hořicích skládajících se z dvanácti částí žije 400 obyvatel. V obci je zřízen obecní vodovod, byla provedena plynofikace až do části Horní Hořice. Dominantou návse je škola opravena za pomoci státní dotace na bytové jednotky.Nachází se zde prodejna Jednoty se smíšeným zbožím , hostinec a dále budova obecního úřadu. Na návsi vedle čekárny se pyšní nová zvonice .Obcí protéká potok , který teče od Hartvíkova . Na společenském dění v obci se nejvýrazněji podílejí hasiči ,dále jsou zde sdruženi myslivci a včelaři.Sbor dobrovolných hasičů je téměř v každé místní části a čítá od 15-45 členů.Chloubou sboru je nový hasický vůz zakoupený v roce 2007.
